Vítejte na mém blogu, přešla jsem zde z estranek http://www.neko-love.estranky.cz/.

Stejně jako na svých minulých stránkách, zde budu přidávat povídky na téma Shonen - ai , Yaoi a Slash - jedná se o povídky na tak zvanou Boy love tématiku (kluk + kluk)
nyní nově budou příbývat i povídky s Yuri a Shojou - ai tématikou (holka + holka)
většina povídek bude 18+.

Pokud se teda někomu toto téma nelíbí ať odejde a nezanechává urážlivé komentáře....Vám ostatním

PŘÍJEMNOU ZÁBAVU




Love of the Demon 4

23. března 2012 v 17:04 | Neko - Jenny |  Love of the demon
další díl s týdenním zpožděním ale přece
Jenny - oranžová
Já - černá


Marco: ,,Jiro-" Šeptnu, když k němu natáhnu ruku. ,,Nesnáším doktory." Ironicky se uchechtnu, protože vím, že se bez něj tentokrát asi neobejdu. ,,Zůstaneš se mnou?" Zašeptám tiše.
Jiro: "Jistě že." Pohladím ho po tváří a sednu si k němu.
Marco: Mírně ucuknu. ,,Studíš." Šeptnu tiše.
Jiro: "Promiň." Spustím ruku.
Marco: ,,Nemůžeš za to-" Zlomí se mi hlas. ,,To já bych se měl omlouvat." Steče mi slza z oka. ,,Rád se před lidmi předvádím, ale venku jsem si slíbil, že se změním, kvůli tobě..." Kouknu mu do očí. ,,Jsi jediný kdo neviděl jen mé peníze, ale mě jako jednoho z ostatních." Pousměju se vděčně. ,,To proto jsem i ze vzteku uřízl své vlasy, nechci tě zklamat, chci se změnit." Vydám ze sebe. V dalším okamžiku cítím starý dobrý žaludek, ne, teď už to nezvládnu. Leze to ven samo, snažím se to udržet v ústech, ale vše teče ven, ať chci nebo ne.
Jiro: Podám mu lavor a hladím ho po zádech.
Marco: ,,Neodejdeš ode mě? Zůstaneš, i kdybych usnul?" Podívám se na něj s bolestí v očích. Bojím se, že když se proberu, nebude tady...bude tu prázdno...jen prázdno a já...
Jiro: "Budu tady." Ujistím ho.
Marco: ,,Neodejdeš..." Vydechnu tiše s mírným úsměvem, bolest hlavy mě donutí znova usnout. I když jen lehkým spánkem. Kdykoliv se můžu vzbudit.
Jiro: Zazvoní zvonek, hned tam zaběhnu. "Díky bohu." Zavedu ho do pokoje, kde spí Marco.
Marco: Cítím, jak na mě kdosi sáhne, Jiro to není, jeho dotek poznám. Pootevřu oči. ,,Jiro?" Zeptám se, když mám opět zamlžený zrak.
,,Klid, je tady." Ujistí mě mírný hlas.
,,Jste doktor?" Zeptám se.
Přikývne, ale to já nevidím. Vyhrne mi triko, začne jemně prsty prozkoumávat žaludek. Mírně zasyčím. ,,Bolí?" Zeptá se.
S křečovitě zavřenýma očima přikývnu.
,,Co se ti stalo?" Zajímal se, když mi začal svítit do očí. Jo, jsem trochu přiopilý, ale to není má vina!
,,Moc si z toho nepamatuju, někdo do mě násilím vylil alkohol, když jsem ho odmítl vypít sám."
Podívá se na Jira. Nevypadal, že mi dobré zprávy, i když mohlo to být i horší no ne?,,Nejlepší by bylo vypumpovat mu žaludek." Odkašlal si.
Jiro: "Takže nemocnice." Povzdechnu si.
Marco: ,,Máš lepší nápad?" Pozvedl obočí.
Jiro: Zavrtím hlavou. "Máš tu auto?" Hodím na sebe kabát a Marca zabalím do deky.
Marco: ,,Překvapuješ mě čím dál víc." Povzdechl si. ,,Ne hej, jsem tady autobusem víš." prohodil očima. Pitomá otázka.
Jiro: "Promiň, zrovna mi to moc nemyslí." Zavrčím.
Marco: ,,Vidím." Klíčky namířil na své auto, čipem ho otevře. ,,Tak nastup." Povzdechl si.
Jiro: Nasednu dozadu a držím ho v náručí, hladím ho a šeptám slůvka, aby se uklidnil.
Marco: Do dvaceti minut jsme v nemocnici, bohužel od jeho domu je nemocnice daleko. Otevře zadní dveře, převezme mě od něj, aby mohl i on vystoupit. Jiro si doslova vydupe, že mě musí svírat v náručí, tak mu nezbývá, než mě dát zpět. Jen se diví, co se to s tím chlápkem děje. Takový nikdy nebýval. Pousměje se. Vběhne za námi do nemocnice.
,,Bude to muset vydržet." Řekne nervně, když zjistí, že mám horečku, s kterou je riskantní dávat zdravého člověka pod narkózu. ,,Zůstaneš u něj, nebo půjdeš domů?" Blbá otázka. ,,Zítra by mohla horečka klesnout, musí to zvládnout, nějak." Povzdechne si. ,,Zatím víc dělat nemůžem. Jen čekat."
Jiro: "Dobře, zůstanu tu." řeknu a odnesu ho do pokoje, kde má být přes noc, vlezu si k němu do postele a hlídám ho.
Marco: ,,Myslel jsem, že když se probudím, nebudeš tady." Šeptnu, když se proberu. Jiro se na mě stále dívá, jeho kruhy pod očima říkají, že by měl spát, on ale nespí, leží a dívá se na mě. Proč?
Jiro: "Slíbil jsem to." Usměji se jemně. "Jak se cítíš?"
Marco: ,,Jako by mě zajel náklaďák a po něm parní válec." Uchechtnu se ironicky.
Jiro: Pohladím ho, zdá se mi, že horečka ustoupila.
Marco: ,,Hm." Pod jeho dotekem mírně zavrním. Jak krásný to pocit. Nikdy jsem netušil, že něčí přítomnost by mohla něco změnit...vlastně úplně všecko...
Jiro: "Jen dojdu pro doktora." Usměji se jemně.
Marco:,,Nechoď." Zadržím ho. ,,Nikam!" Zamračím se hravě, když chce odejít.
Jiro: "No tak, musím dojít pro doktora, za chvilku budu zpátky." Usměji se.
Marco: ,,Kdepak." Zakroutím hlavou. ,,Nepustím." Ušklíbnu se provokativně.
Jiro: Pozvednu obočí a vykroutím se mu. "Za chvilku jsem zpátky." S tím opustím pokoj a jdu najít lékaře, který má zrovna službu.
Marco: ,,P-Počkej." Dříve než odejde mě obdaří pohledem, který jsem u něj nezažil. S povzdechem čekám, kdy s tím otravou vstoupí do dveří.
Jiro: Najdu ho a vracím se s ním do pokoje, doktor ho prohlédne. "Vypadá to dobře, ale doporučuju udělat ještě výplach, abychom měli jistotu." Přikývnu a doktor odejde zařídit vše potřebné.
Marco: ,,C-Co?" Něco mi ušlo? ,,Cože to?" Nechápu, přísně Jira pozoruju.
Jiro: "Udělají ti výplach žaludku, pro jistotu." Řeknu a sednu si zase k němu.
Marco: ,,Odmítám!" Odseknu jistě. ,,Nic takového nebude..." Trvám si na svém. Zdá se mi to, nebo je tento rozhovor víc jak jednostrannej?
Jiro: "Já se tě na něco ptal?" Pozvednu obočí. "Na ten výplach půjdeš, je to nutné." Řeknu mírněji.
Marco: ,,Proč?" Zamračím se. ,,Tohle by měli dovolit rodiče, jsi snad rodič?" Pozvednu obočí.
Jiro: "Proč, nějaký bezďák do tebe nalil skoro plnou flašku nějakého dryáku, pochybuju, že v tom byl jen alkohol." Řeknu chladně.
Marco: ,,Ale..." Došly mi slova. Nevím co říct.
Jiro: "Ale nic." Utnu ho.
Marco: ,,No jo, porád." Udělám vysmívající se grimasu.
Jiro: Než stihnu něco říct, přijde sestřička a odveze Marca na vyšetření.
Marco: ,,Okamžitě mě pusťte! Že já to řeknu tátovy?!" Začnu vyšilovat. ,,Jiro, ty si mě nepřej!" Křičím přes celou chodbu k pokoji, kde jsem ležel a kde se Jiro schovává, aby nemusel upozorňovat na fakt, že mé slova patřily jemu.
Jiro: Otevřu dveře a propálím ho pohledem, přejdu k němu a uštědřím mu štiplavý políček. "Uklidni se, chováš se jako rozmazlené pětileté dítě!" Zavrčím.
Marco: ,,Možná protože jim jsem, až na to, že mi je patnáct!" Vrčím s bolestí vepsanou ve tváři.
Jiro: "V tom případě s tebou jak s dítětem budu jednat." Přehodím si ho přes rameno a odnesu do místnosti, kde ho vyšetří, ignoruju jeho vřeštění.
Marco: ,,Nechte mě bejt!" Přikážu, je mi to k ničemu, ani se nenaděju a přede mnou stojí doktor s hadicí delší než anakonda. ,,Otevři pusu." Nakáže. ,,Nikdy! Však tohle se do mě ani nevejde!" Vyjeknu zděšeně.
Jiro: "Klid, budu u tebe." Šeptnu mu a otočím ho na bok. "Hlavně buď v klidu a skus se uvolnit."
Marco: ,,Cože?!" Vyjeknu. ,,Ne, ne, ne, ne, ne!" Zděsím se. ,,Tatínku!" Ječím jako pominutý. To si dělaj srandu, že jo?
Jiro: Protočím oči, doktor mu píchne něco na uklidnění, ale neusne, otevřu mu čelisti a sestřička mu nacpe hadičku přes krk, jícen až do žaludku, napustí skrz ní vlažnou vodu, sotva hadičku vytáhne, začne se dávit, hladím ho po zádech. "Až se mu udělá dobře, může domů." Řekne doktor a já přikývnu.
Marco: ,,Za tohle mi zaplatíš." Mluvím mezi dusivým kašlem.
Jiro: "Bylo to pro tvoje dobro." Řeknu tiše se stopou únavy.
Marco: ,,I tak, zničím tě, slyšíš?" Šeptnu. Je mi na blití.
Jiro: Nekomentuju to, jen ho hladím po zádech a podpírám ho.
Marco: Neodpovídá, ignoruje, proč tu vůbec je, když se mnou nemluví?!
Jiro: Když dodáví položím ho na břicho a jemně ho pohladím po tváři, do pokoje vejde můj starý přítel, otočím se na něj s lehkou starostí v očích.
Marco: ,,To bylo to nejhorší, co jsem kdy zažil." Pochechtl jsem se vysíleně. Tak tohle už nikdy nechci zopakovat. Ani bych nikoho nenechal. Fujtajbl...ještě teď se mi z toho všeho natahuje. Ohlédnu se na Jira. ,,Neodcházej." Špitnu prosebně. Je to zvláštní....takového se neznám. Proč se tak chovám? Proč nejsem to věčné rozmazlené dítě, kterým jsem vždy býval?
Jiro: "Pokud je tohle to nejhorší, tak si toho moc nezažil." Podotknu. "Nikam nejdu, odpočívej." Jemně ho pohladím po vlasech.
Marco: Musím se znova pochechtnout. ,,Nechce se mi." Nadhodím. Očkem se kouknu ke dveřím, kde stojí divně vypadající muž. ,,Kdo je to?" Zeptám se tiše. Možná někde hluboko v paměti mi došlo, že je to lékař, ale můj mozek popravdě od doby, co potkal Jira nic nepobírá. Navíc...ten lékař je divnej.
Jiro: "Zirko, můj starý...přítel..je to doktor." Odpovím. "Byl to ten, co tě přišel prohlédnout ještě doma." Připomenu mu.
Marco: ,,Nepamatuju si." Šeptnu. A tak si říkám, kolik jsem toho stihl za tu chvíli zapomenout? Teda spíše....v jak podnapilém stavě jsem byl? ,,Jdu domů." Řeknu si jen tak, jako by se nechumelilo a začnu vstávat z postele s vážným výrazem ve tváři. Taky že to bylo myšleno víc jak vážně.
Jiro: "Byl jsi trochu mimo." Řeknu. "Nikam nejdeš." Chytnu ho a posadím zpátky na postel.
Marco: ,,Nech mě jít." Kouknu mu do očí. ,,Musím ten omyl, tátovy, co nejdřív vysvětlit, jinak mě bude proklínat do konce života." Se zapotácením se opět pokusím o nezdařený útěk z nemocnice.
Jiro: "Sakra, zapoj ten jeden osamělý neuron, kterému říkáš mozek." Zavrčím na něj vztekle. "Právě si málem zemřel na otravu, myslíš, že bys zvládnul v tomhle stavu čelit otci? Jestli tě to tak trápí, zajdu tam a vysvětlím mu to sám." Povzdechnu si.
Marco: ,,To bylo až tak vážný?" Zeptám se, když zaslechnu slovíčko "otrava" a "zemřít", nasucho polknu. ,,Dobře, dobře, zajdu domů zítra." Rezignuju, asi mi nedochází, že mě jen tak z dohledu nepustí. Co jsem čekal? Že mě ten démon nechá jen tak jít? Mám takový nepříjemný pocit, že mi bude stále za zadkem.
Jiro: Oddechnu si. "Hodnej kluk." Usměji se mimoděk.
"Ehm, omlouvám se, že ruším." Ozve se zezadu.
"Zirko ty jsi ještě tu?" Otočím se na něj s pozvednutým obočím.
"Tohle divadlo bych si nenechal ujít a potřebuju toho...ehm..kluka...zkontrolovat." Dodá posměšně. "Ten tón si odpusť, jinak se proletíš vyhlídkovým letem nejbližším oknem směrem k zemi." Varuju ho cukerínovým tónem.
Marco: ,,Eh?" Koukám z jednoho chlapíka na druhého. ,,Tak to ne! Nikdo mě kontrolovat nebude." Zabručím nervózně.
Jiro: "A je to tu zas." Povzdechnem si svorně. "Dokud tě nezkontroluju, nemůžu podepsat propouštěcí papíry, takže tady zůstaneš, dokud si to nerozmyslíš, no já teda jdu, kdyby něco, budu na pohotovosti." Řekne naprosto klidně a otočí se k odchodu.
Marco: ,,Dobře! Fajn! Dělejte si, co chcete, jen mě už propusťte!" Ječím jako siréna.
Jiro: Oba se spokojeně usmějeme a Zirko se dá do prohlídky. "Fajn, vypadá to dobře, týden dieta a bude jako rybička." Usměje se. "Jdu vypsat papíry." S tím opustí pokoj.
Marco: ,,Já ti dám dieta až se ti zamotá hlava." Zavrčím ke dveřím, tím si ovšem vysloužím pohlavek. ,,Au!" Ublíženě se kouknu k posteli. ,,Za co?" Začnu ho propalovat pohledem.
Jiro: "Za drzost." Řeknu s klidem. "Dojdu ti pro věci, pokud se do té doby hneš z postele, přísahám, že tě svážu."
Marco: ,,Jo, to bych chtěl vidět." Drze argumentuju každé jeho slovo. ,,Přiznej si to, na to prostě nemáš."
Jiro: "Vážně?" Jen co to dořeknu je svázán duševními pouty tak, že se nemůže hnout, nechám ho tak a jdu do pokoje, kde ležel, než ho převezli na vyšetření, abych mu tam vyzvedl věci.
Marco: ,,Udělal to, bastard jeden." Vydechnu nechápavě, pak mi to dojde. ,,Počkat...jak jsi to udělal?!" Zaječím.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nioru Nioru | Web | 9. dubna 2012 v 10:53 | Reagovat

Tak to bylo super :DDD Hlavně ten konec:DDD Vážně holky je to super povídka a moc se vám vede ;) :D Chudáček Marco s tím vyplachováním...neeepřijemné no :DDD Ale tak hlavně že už má zase ty svoje řeči, to jde hned vidět že už mu je zase fajn :DDD Jiro to ale taky nemá lehké :DDD Přeju mu hodně trpělivosti a pevné nervy ;) :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.