Vítejte na mém blogu, přešla jsem zde z estranek http://www.neko-love.estranky.cz/.

Stejně jako na svých minulých stránkách, zde budu přidávat povídky na téma Shonen - ai , Yaoi a Slash - jedná se o povídky na tak zvanou Boy love tématiku (kluk + kluk)
nyní nově budou příbývat i povídky s Yuri a Shojou - ai tématikou (holka + holka)
většina povídek bude 18+.

Pokud se teda někomu toto téma nelíbí ať odejde a nezanechává urážlivé komentáře....Vám ostatním

PŘÍJEMNOU ZÁBAVU




Love of the Demon 1

24. února 2012 v 17:03 | Neko - Jenny |  Love of the demon
Ahojte všichni,
opět jsem začala solupracovat s Jennyskem (skáká dva metry do stropu) tahle povídka je řekla bych přesně vnašem stilu :) ....o čem je to vám neprozrdím :)......povídka bude přibívat pravidelně každý pátek, jen doufám že se to zase nezvrhne v telenovelu :)
Takže hodně zábavy
Neko




Jiro: Procházím parkem, ignoruju déšť, jen si stáhnu kapuci víc do obličeje a zastrčím si pramen delších vlasů za ucho.
Marco: Z dály slyším křik, zase mě volají a nahánějí. Proč mě jen nenechají? Jsem mladý, chci si užívat. Proč mám ty tátovy gorily věčně za zadkem?! Já přece hlídat nepotřebuju, jsem už dospělý!
Otáčím se za sebe, nevidím, že přede mnou někdo jde. Ani se nenaděju a plnou rychlostí do něj vrazím. Oba spadneme k zemi.
Hrdě se postavím a s výrazem ublíženého si ho prohlédnu. Nějaký divný týpek. ,,Teď by ses mi měl zřejmě omluvit." Nadhodím s gestem, že já jsem tady největší king světa. Vidím, že se mu nějak nechce. ,,Neslyšels? Žádám tě, aby ses mi okamžitě omluvil." Odfrknu si a stále čekám.
Jiro: Zvednu se ze země a zabodnu do něj jedovatě zelený pohled. "Já? To tys mě tu povalil." Ohradím se klidně a chladně.
Marco: ,,Vážně?" Odfrknu si. ,,Z mého pohledu to bylo jinak." Nakloním se k němu. ,,Takže? Co bude s tou omluvou?" Opřu se o strom, který stál přímo vedle mě. Čekám a nemíním se vzdát.
Jiro: "No zřejmě nic, pokud se teda nemíníš omluvit ty." Řeknu chladně nesnáším tyhle rozmazlené fracky, ušklíbnu se až trochu vykouknout delší špičáky.
Marco: ,,No pardon...vypadám jako bych se chtěl omluvit?" Zamračím se na něj. V další chvíli slyším, jak mě dohnali dva chlapíci, kteří mě tu honili celou dobu. Povzdechnu si.
,,Pane Marco, okamžitě se vraťte s náma, vaše rodina vás očekává." Řekl jeden z nich udýchaným hlasem.
,,Až se mi ten sičák omluví." Švihnu prstem k o hlavu vyššímu člověku, než jsem já. Otočím se k němu. ,,Tak co? Omluvíš se?" Pozvednu obočí. ,,Byla to tvá vina, nezapomeň, demente." Zavrčím podrážděně. Jak se jen opovažuje mě ignorovat a vysmívat se mi tím, že neodpovídá?! Jak se jen opovažuje?!
Jiro: "Tak nic." Povzdechnu si a otočím se k odchodu, s takhle omezeným dementem nemá smysl se dohadovat.
Marco: Se zavrčením se k němu rozběhnu.
,,Pane Marco!" Křikne jeden z mých stráží zoufalým hlasem, když jim opět zmizím. A můžou mě hledat nanovo.
,,Počkej!" Vyjeknu. ,,Ještě ses mi neomluvil." Vydám ze sebe udýchaným tónem. ,,Víš ty vůbec, kdo jsem?!" Zvýším hlas, když se snaží opět vykročit totálně ignorujíc mé slova. ,,Pocházím z nejbohatší rodiny ve městě, jestli neposlechneš, přísahám, že ti ze života udělám peklo."
Jiro: Rozesměji se. "Hele, vrať se k papínkovy a mě nech na pokoji." Znovu se rozejdu ke svému bytu.
Marco: ,,To těžko." Vydám ze sebe a jdu provokativně za ním.
Jiro: "Nepotřebuju ocásek, navíc takhle otravný, prostě se otoč a vypadni." Zavrčím na něj, jeho přítomnost mě kdoví proč dráždí.
Marco: ,,No mě se nějak nechce, můžu si dovolit jít kdekoliv a ty mi v tom nezabráníš." Ušklíbnu se. ,,Jsem rád, že tě moje přítomnost tak nehorázně těší." Uculím se provokativně.
Jiro: Nechám to tak a zamířím k nedaleké zástavbě, kde vejdu do jednoho vchodu, ten nevyhoven se mě drží jako lepidlo. "Tak a dost, buď okamžitě odejdeš, neb neručím za tvojí bezpečnost." Zavrčím navztekaně.
Marco: ,,Ale copak?" Se smíchem ho praštím dlaní do zad. ,,Nějaký nervní ne?" Uchechtnu se.
Jiro: Chytnu ho pod krkem a přitisknu na zeď, oči mám ohnivě rudé. "Řekl jsem zmiz, nebudu se znovu opakovat."
Marco: Probere se ve mě strach. I tak neodstoupím, na to jsem moc tvrdohlavý. ,,Nezbavíš se mě." Vydám ze sebe přiškrceně. Cítím, jak mi mačká krk víc než před chvíli. Nemůžu dýchat. Začínám se dusit, neúspěšně se snažím lapat po dechu, moc mi ho nezbývá.
Jiro: Pustím ho. "Ne? Tak fajn, řekl sis o to sám, ostatně, proč nevyužít to, co se mi tak nabízí." Ušklíbnu se zle a táhnu ho za paži ke svému bytu.
Marco: ,,P-Počkej!" Vydám ze sebe. Jsem stále trochu omámený. Dlouho se neudržím na nohách, on mě však se škubnutím ruky zase vytáhne na nohy a táhne mě někam...někam pryč. ,,Co si to dovoluješ?" Zavrčím tiše. Když zvednu hlavu a snažím se na něj zadívat, zjišťuju, že vidím všecko rozmazaně. Raději se nechám táhnout.
Jiro: Strčím ho do bytu. "Neřvi, můžeš si za to sám." Usadím ho chladně.
Marco: ,,No pardon?!" Křiknu. ,,Jak jako? Co si to dovoluješ?! Okamžitě mě doprovoď domů, slyšíš?" Vyjedu po něm, když se k němu otočím čelem. ,,Hned!" Vyjeknu přísně.
Jiro: "Kdepak, nic takového." Sjedu ho chladně a chytnu ho za čelist. "Měl by sis uvědomit, že tvoje činy mají i následky." Pustím ho. "Svléknout." Můj hlas je studený jako led.
Marco: ,,Cože?!" Vyjeknu nechápavě. ,,Odmítám!" Začnu křičet. Hlavou mi projede jediné - je to úchyl!
Jiro: "Vypadám, že mě to zajím? Řekl jsem svléknout, nebo ti pomůžu." Řeknu tvrdě.
Marco: ,,Nic takového!" Tvrdím si svoje. Hlas mi zní možná neohroženě, ale moje kolena se třesou jako osika.
Jiro: "Fajn, jak chceš." Stáhnu si mikinu, pod ní mám jen bílé úplé triko s krátkým rukávem. Světlé vlasy mi sahají po ramena v sestřihu. Přejdu k němu a sundám mu bundu, i když se brání nedělá mi to problém, světlou košili, kterou měl pod ní, jednoduše roztrhnu.
Marco: ,,Přestaň! Ne!" Řeknu přísně. On se snad zcvokl. ,,To nemůžeš!" Zavrčím. Snažím se bránit, proč mě neposlouchá? Každý mě vždy poslechl, proč se mě nebojí?
Jiro: "Právě že můžu." Ušklíbnu se a začnu mu rozepínat kalhoty.
Marco: Vhrknou mi slzy do očí. ,,Dost, ne!" Vyjeknu bojácně. Co chce dělat? Zmetek jeden úchylný! ,,Přikazuji ti, abys toho nechal!" Vydám ze sebe stěží, když se přisaje na můj krk. Jednou rukou mi drží ruce nad hlavou, druhou mi svléká kalhoty. Jeho jemné rty bloudí po mém krku. ,,Hm!" Přivřu křečovitě oči. Nechce to udělat, že ne?
Jiro: Svléknu mu kalhoty a sevřu ho hruběji v dlani. "Příkazy já neposlouchám." Řeknu.
Marco: Slzy mi vytečou z očí. ,,Dost!" Šeptnu vyjukaně. To neudělá! Já tomu nevěřím!
Jiro: Vklouznu rukou pod slipi, nedbám jeho slz, neměl mě tak vytočit, začnu ho dráždit a líbám ho na krku.
Marco: ,,Prosím.." Vzlyknu, cítím jak se mi rozbuší srdce, nepříjemný pocit však pokračuje dál.
Jiro: Dál ho dráždím, cítím, jak tvrdne, přesunu se rty na jeho hruď a začnu si pohrávat s bradavkou.
Marco: Vzdávám to. Už s sebou přestanu cukat, už jen ležím a snažím se překousnou jeho doteky a vše co se mnou dělá.
Jiro: Přestanu. "Oblíkni se a vypadni, doufám, že si dostal lekci." Vstanu a odejdu do kuchyně.
Marco: Přestal...on přestal zrovna v tom nejlepším?! Dobře, dobře...první dojem = je to slizký úchyl, ale přestat právě chvíli před tím než bych se byl schopen, no...chápete ne? A on mi to ani nedopřál! Když už, tak už ne?! ,,Kretén!" Šeptnu udýchaně. Ani si to neuvědomím. Jeho peřiny jsou tak měkké, měkčí než ty mé a tak voňavé, jako by mě nějak sváděli zůstat...jako by v sobě měly nádech něčeho oblbovacího. Se zavřením očí nasaju tu úžasnou vůni. Ukolébává mě, nechci spát, ale je to jako by mě zrovna ta vůně nutila usnout...zvláštní...
Jiro: Když se dlouho nic naděje, nakouknu do pokoje a najdu ho tam, jak spí, povzdechnu si, nechám ho spát a naliju si sklenku, obrátím jí do sebe a vlezu si k němu. Usnu překvapivě rychle, probudí mě až zvonek u dveří.
Marco: Zaslechnu nějaké hlasy, v jednu chvíli mám pocit, že mi zvoní v uších. Nějak si nic nepamatuju...co se stalo? A kde to vlastně jsem? Mám za to, že jsem doma v pokoji...slyším hlas...známý hlas...křičí...
,,Dostalo se ke mně, že jste byl jediný, který mého syna viděl, tak kde je?" Držel ho za límec košile...kterou si jako stačil obléknout kdy? No to je jedno...
Táta...přejede mi hlavou...co tak ječí?
Dostane se do jeho bytu...zaslechnu blízko mě jeho ječák, otevřu oči. Najednou poznávám...nejsem u sebe doma.
,,Ty jeden nevděčníku!" Zakřičí na mě, když mě najde v jeho...posteli?
,,Tati?" Nechápavě zamrkám.
,,To je skvělý, pod naší střechou jsme vychovávali buznu, co víc si přát?!" Křičel dál. ,,Ty, ty už nejsi můj syn!" Zavrčí, když na mě ukáže prstem.
Nechápu, co se děje, dojde mi to až když s třísknutím dveří opustí jeho byt. ,,Tati!" Křiknu, tohle mi přece neudělá. Chci se rozběhnout ke dveřím, v danou chvíli mi zatarasí cestu. Z očí mi stečou slzy. ,,M-Musím mu to vysvětlit, vím, že mě nebude poslouchat, ale musím to zkusit! Musím! " Křičím šokovaně skrz pláč. ,,Nechci přijít o tátu...nechci!" V tuto chvíli se mi zdá se mi zhroutil celý život...
Jiro: "klid, nejdřív se oblíkni a najez, nech ho vychladnout, odpoledne tam zajdem a vysvětlíme mu to." Řeknu. Držím ho kolem pasu.
Marco: Proč se třesu, proč brečím? Možná proto, že to jinak ani nejde. Rodina...můj táta je jediná rodina, kterou mám. Kdyby neumřela máma a on by si nenašel tak hnusnou pijavici, která mě nesnáší, bylo by vše v pořádku. Od té chvíle co zjistil, že mě nemá ráda, mě přestal mít rád i on... ,,Tati!" Vzlyknu bolestně.
Pomůže mi posadit se na postel, jenž stála kousek za námi. ,,Musím za ním..." Šeptnu prázdně. Nepřestávám však brečet.
Jiro: "Věř mi, bude lepší nechat ho vychladnout." Řeknu tiše. "Sprcha je napravo, klidně jí využij a oblíkni se, nachystám snídani." Vstanu a zamířím do kuchyně.
Marco: Nevím co mě to popadlo. Vrhnu se za ním a obejmu ho zezadu kolem pasu. V tu chvíli se mi podlomí kolena a já padnu k zemi. Vše se se mnou motá. To ten šok...tak hnusný šok...to ten nekontrolovatelný pláč... ,,Neodcházej." Šeptnu tiše. ,,Neodcházej..." Z očí se mi derou nové a nové slzy.
Jiro: Obejmu ho a odnesu na postel, nechápu tohle jeho chování, sednu si s ním a dál ho objímám a hladím po nahých prochladlých zádech.
Marco: Proč se mi zdá, jako by to celé byla nejhorší noční můra? ,,Chtěl jsem, aby si mě všímal víc." Šeptnu bezduše. ,,To proto..." Nechám větu nedořčenou. ,,Já se nezměním..." Přiznám si, když začínám přemýšlet o tom, zda se změnit, nebo stále dělat vylomeniny, abych otci alespoň stál za pohled, i kdyby byl zlostný a nenávistný....cokoliv, než aby se ke mně otáčel zády.
Jiro: "Nemyslím, že zrovna tohle je ten pravý způsob." Namítnu a přitáhnu si ho na klín, koukám mu do smutné tváře a jemně mu setřu slzy.
Marco: Jeho slova mě uhodí jako facka. Na tváři se mi rozlije úšklebek. ,,Jak to můžeš vědět?" Nadhodím šílený výraz. To je tak, když jedno malé děcko neví co chce...
,,Měl bys mu to vysvětlit a pokud možno, tak aby to pochopil." Řeknu nepříčetně, když se od něj odtáhnu.
Jiro: "Zase se mi snažíš rozkazovat?" Zamračím se. "Už jednou jsem ti řekl, že na mě tohle neplatí." V zelených zorničkách se jasně mihne rudý odstín.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nioru Nioru | Web | 27. února 2012 v 11:27 | Reagovat

Oooo :DDD myslím že se vám to s Jennynkou moc povedlo :DDD je to hravé a zábavné myslím že se tahle povídečka (telenovela) bude líbit a jen pokračujteee už se těším na další dílek :DD

2 tsuky tsuky | 3. března 2012 v 17:39 | Reagovat

fakt fasa už sa teším na pokračko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.