Vítejte na mém blogu, přešla jsem zde z estranek http://www.neko-love.estranky.cz/.

Stejně jako na svých minulých stránkách, zde budu přidávat povídky na téma Shonen - ai , Yaoi a Slash - jedná se o povídky na tak zvanou Boy love tématiku (kluk + kluk)
nyní nově budou příbývat i povídky s Yuri a Shojou - ai tématikou (holka + holka)
většina povídek bude 18+.

Pokud se teda někomu toto téma nelíbí ať odejde a nezanechává urážlivé komentáře....Vám ostatním

PŘÍJEMNOU ZÁBAVU




Beast 2

5. května 2011 v 16:42 | Neko + Jenny |  Jednorázové
Druhá část této poněkud dlouhé jednorázovky :-)
já - fialová
jenny - červená

Procházel jsem chodbami, v další chvíli jsem zamířil na klučicí toalety. Když jsem tak stál u umyvadla a oplachoval si obličej zaslechl jsem že někdo vešel. Poté kroky utichly. V zrcadle jsem viděl známé tváře. jenom jsem se otočil a zamračil. ,,Rayi...ty si nedáš pohov?" pozvedl jsem obočí. ,,Zaplatíš za to co jsi udělal." zavrčel chlapec jménem Kaiso. ,,Problém je že já nedělám nic, jenom se bráním." zamračil jsem se. ,,Ty mi máš sloužit pokud vím, tihle se s tím smířili, proč u tebe je tak těžké pochopit že nade mnou nevyhraješ?" zavrčel Ray. ,,Protože žiju ve svobodné zemi, nemíním být tvým pěšákem." v další chvíli mě umlčela tupá bolest v břiše. ,,Už hodně krát jsi skončil v nemocnici...nechtěj se tam vrátit." zavaroval jeden z partičky když na mě vystřelil nůž. Dva další mě zvedli a drželi, Ray ke mě přistoupil a s pobaveným úšklebkem mi chytil jedno z mých zápěstí a natáhl ho směrem k sobě. ,,Říkal jsem ti že pokud nebudeš poslouchat tak udělám něco co se ti líbit nebude." uchechtl se a pokývl na chlapce s nožem. Ten jenom předal nůž Rayovi. Bez váhání mě řízl. Chtěl jsem vyjeknout bolestí ale nemohl jsem, dávali si pozor aby mě nikdo neslyšel. ,,Snad tě to naučí poslouchat." řekl ke mě když odcházeli.
Pustila se do mě zima, rozešel jsem se k chlapeckým toaletám abych si opláchnul obličej, jen co jsem otevřel dveře udeřil mě do nosu pach čerstvé krve. když jsem uviděl Kaora jak leží na zemi v krvi zhrozil jsem se, v mžiku jsem byl u něj a podvázal mu poraněné zápěstí a pokusil se ho trochu probrat "hej ..jsi při vědomí" ujistím se když pootevře oči
,,Jdi...oni se vrátí..." šeptl jsem tiše při pohledu do jeho tváře.
"Ne nikam nejdu, zavolám sanitku a taky ředitele" vytáhnu mobil a už vytáčím rychlou záchranku "kdo to byl?" zeptám se
,,To neřeknu ani kdyby jsi mě na kolenou prosil." uchechtnu se. Jsme tak stejní až je to děsivý.
Kouknu na nůž vedle něj je na něm vyryté R.."myslím že vím kdo to byl...je tak hloupý že tu nechá nůž s jeho iniciály. celkem chápu proč jsi mi to nechtěl říct...a ne není to ta samá situace" přeruším ho když se nadechuje
Mírně se uchechtnu.,,Obviňuješ nepravého ten nůž mu nepatří." podívám se mu do očí. ,,Mysli si co chceš, ale-" zlomí se mi hlas. ,,Ale obviníš nepravého." když on nechce říct pravdu tak já také ne.
"Fajn co chceš za to abys mi řekl kdo..." zeptám se když zavěsím telefon po tom co jsem nahlásil kde jsme a co se stalo
Beze slova se z posledních sil přesunu směrem k němu. Dopadnu na jeho nohy. Zem je celkem nepohodlná. ,,Stejně jako ty, tak i já to říct nemůžu pokud mě nechceš vidět pod drnem." šeptnu tiše.
"A..ale to..." zamračím se "není to samé" zavrtím hlavou "Ty tomu můžeš utéct, opustit školu a začít znova..." prohodím dutě ani si neuvědomuju že se rozletěli dveře do místnosti vtrhli záchranáři spolu s ředitelem
,,Až budeš bojovat ty začnu i já..." šeptnu k němu. ,,Já nemám pro co žít, ale možná jednou budu." vhrknou mi slzy do očí. ,,Buď mým vzorem, dokaž mi že jde bojovat." ani nevím proč mu to všecko říkám.
"Co když taky nemám proč?" zeptám se tiše "Můj život je jeden velký omyl, i já jsem omyl" prohodím zlomeně
,,Tvé povídky...jsou o tvém životě že ano?" šeptnu tiše. ,,O tvém utajeném světě." pousměju se. ,,Poznal jsem to. Píšeš tak procítěně." po chvíli se mi začaly zavírat oči. Slyšel jsem něčí hlasy společně s Eziovými, byly však víc a víc vzdálenější
"Rány nejsou hluboké, jen ztratil příliš krve "podle karty je AB negativní" prohodí ředitel "já taky jsem AB negativní můžete udělat přímou transfuzi?" zeptám se nejistě, když doktor přikývne neváhám ani vteřinu
Moje těžké oči se začnou otevírat. Zhlédnou bílo a nic víc. ,,Kde-?" zlomí se mi hlas. Když ale zjistím že mi něco zatěžuje ruku raději už dál nemluvím. Zjišťuju že vedle mé postele spí Ezi a že se nacházím v nemocnici. ,,To ne." bouchnu hlavou do polštáře až zakňučím bolestí, všecko mě ještě stále bolelo.
Když se mě doktoři ptali na tu modřiny řekl jsem že jsem upadl. nijak to nezkoumali. Při transfuzi jsem usnul a probudí mě až zvuk z vedlejší postele
,,Proč? Proč ty?" třísknu do polštáře znova.
"Byl jsem nejblíže..měl jsi velkou ztrátu krve a j mám stejnou krevní skupinu" odpovím na jeho otázku
,,Tohle jsi neměl dělat..." povzdechnu si s pocitem viny.
"A to jsem tě měl nechat zemřít?" zamračím se. Vím sice že přeháním
,,Pro mě za mě klidně." řeknu s nezájmem. ,,Budeš litovat že jsi mi pomohl...neměl jsi."
"Jsi hlupák" prsknu naštvaně a ublíženě a otočím se k němu zády
,,Možná ano, ale mluvím pravdu." otočím se k němu čelem. ,,Už mi příště nepomáhej, prosím." řeknu unaveně ale i přes to jsem rozhodnutý odejít, nehledě na to že mám v sobě nějaké divné hadičky. Hravě je strhnu a připravuju se postavit.
"Ne ty nejsi hlupák ty jsi sebevrah" vyjeknu když si všimnu jeho počínání a zazvoním na sestru hned potom vyskočím na nohy a donutím ho zůstat na posteli "prosím chovej se rozumně" požádám ho zoufale
,,Já jsem rozumný až moc." zavrčím nebezpečně. ,,Nech mě jít...nechci ti ublížit..." pevně ho chytnu za jeho zápěstí. Stisk víc a víc zesiluje. ,,Pusť!" vyjeknu zuřivě.
"Ne" řeknu pevně "Na bolest jsem zvyklý" podívám se mu pevně do očí "Klidně mě zmlať ale z toho pokoje tě nepustím"
,,Dělej!" začnu s sebou házet na všecky strany po chvíli se naše role vymění. Držím ho pod sebou, mé dlaně spočívají na jeho krku, aniž bych si to uvědomil, začal jsem ho škrtit.
Z počátku se bráním ale pochopím že nemám šanci, tak jen chytnu jeho zápěstí a smutně mu koukám do rozzuřené tváře
Když poznám že je přiškrcený, tak ho hrubě pustím.,,Příště se mě nesnaž zastavit! Jinak dopadneš mnohem hůř." zavrčím tiše, dříve než přijde sestřička vyskočím oknem ven. Je to jenom třetí patro. Dopadnu na všecky čtyři, poté ihned uteču směr les.
Sípavě se nadechnu a zaraženě hledím na okno ze kterého vyskočil a u kterého teď stojí pobledlá sestřička
Zastavím se až na mém oblíbeném místě. Vyčerpaně spadnu k zemi, nemůžu popadnout dech. Až teď mi dojde co jsem udělal. ,,J-jsem nebezpečný." schovám hlavu do dlaní. ,,Proč?!" křiknu zlomeně. ,,Rayi proč?! Co jsi to ze mě jenom udělal?!" moje nálada se jako mávnutím kouzelného proudku změní ze zoufalé na nenávistnou.
Když se trochu vzpamatuju rozejdu se domů, vím že bude problém ale je mi to jedno. jen co otevřu dveří jsem připravený na facku a řev, proto mě překvapí že je klid a ticho. proč mi dojde po chvíli byt je totiž prázdný a na lednici je zkaz že jsou na nějakém večírku. oddechnu si a zapadnu do sprchy.
Nehnutě sedím na místě až do večera. Až když zapadá slunce a na druhé straně se zatřpytí úplněk, zblednu. ,,Ne..." šeptnu tiše. ,,Už ne..." steče mi slza po tváři, ihned po té se začnu měnit. S tím se i lesem ozývá můj zoufalý výkřik. Proč zrovna já jsem se musel přeměnit ve zrůdu tohoto typu? Ray rád experimentuje. Tohle ale dělat neměl, ještě si to s ním vyřídím. Ovšem tohle si říkám pokaždé, už to trvá půl roku. Pokaždé někdo umře mojí rukou. A jsou to vždy ti na kterých mi záleží a mám je rád. Lesem se ozve vytí, důkaz že jsem se přeměnil v nelidskou bestii bez citů a myšlení.
Po sprše zmizím v pokoji s knihou v ruce se vyvalím na postel, ale nejsem schopný se soustředit, pořád musím myslet na dnešek na to co se stalo a jak to všechno bude dál, mimoděk si prsty přejedu po krku
Jdu tiše lesem, nakonec skočím na střechu jednoho baráku. Hledám osobu která se dostala do mého srdce, v téhle přeměně se těchto pocitů zbavuju. Nemám důvod žít pro takové zbytečnosti jako je přátelství. Zachytím jeho pach s vrčením začnu skákat z domu na dům, až nakonec ne moc potichu skočím na střechu domu který jsem hledal.
Překvapeně zamrkám nad nenadálým zvukem, když se ale už nic neozve pokrčím nad tím rameny s tím že se mi to jen zdálo. s povzdechem odložím klihu a hlavu si položím na zkřížené paže.
Když zachytím jeho pach podrobněji ihned zjistím v jakém je pokoji a také že má otevřené okno. Seskočím ze střechy na zem, v další chvílí skočím do okna jeho pokoje. Stojím u okna s nebezpečným vrčením. Dívám se krvelačnýma očima na vyděšeného chlapce. Čekám na náznak prudkého pohybu, jen tak neutočím. Rád si pohrávám se svojí kořistí.
Zůstanu zaraženě sedět na posteli a vyděšeně hledím na toho tvora přede mnou ani nevím proč připadá mi jako bych ho znal
Když zjišťuju že se nic neděje a jenom na mě zírá, zavyju. Ihned po té skočím na jeho postel v domnění že skočím na něj. Máchnu po něm tlapou ale stačí mi uhnout ještě dříve než vůbec doskočím na jeho postel. Nervně se na něj otočím. Mé rudé oči jsou plné bezcitu, bez světla. Jsou zatemněné a jediné co znají je zlo. Stejně jako můj mozek, jediné co v něm mám je slovo ničit.
Jsem vyděšený ale snažím se nedělat žádné prudké pohyby když po mě skočí uhnu mu. když na mě upře pohled zamrazí mě.
,,Nenávidím..." vydám ze sebe stěží vrčícím hlasem. Jakoby mě jeho pohled na chvíli vzpamatoval.
Překvapeně zamrká a začnu couvat, špatně se ale pohnu a ozvou se poraněná žebra, tiše vyjeknu a podlomí se mi ruka takže se v polosedě držím jen díky jedné a nejsem schopný se jakkoliv pohnout
,,Ty...proč...proč zase ty?!" vyjeknu, když se složím na zem. ,,Ne! Nechci ublížit..." začnu mít opět na sebou kontrolu, snažím se to zvíře v sobě potlačit. ,,Uteč." kouknu na něj psím pohledem. Krvelačné oči se začnou měnit do zelených, do mojí přirozené barvy. ,,Nechci ti ublížit, tak už sakra jdi!" vyjeknu bolestě, přestávám se opět ovládat.
"K...Kaoru?" zamrkám překvapeně tohle nějak nejsem schopný pobrat ...
,,Říkal jsem ať mi nepomáháš." steče mi slza z oka. ,,Když mám k někomu nějaká kladné city...tohle zvíře je bez milosti zabijí..." chytnu se za hlavu, nechci se tím znova nechat ovládnout.
"A...ale..." pomalu se k němu přiblížím nedokážu ho nechat v tomhle stavu prostě nemůžu
,,Jdi!" změní se mi můj hlas opět na nenávistný. Mé oči začínají rudnout. Oženu se po něm tlapou. Jeden z drápů mu roztrhne jednu nohavici na kalhotách.
"N..ne" odporuju a ani se nehnu, možná jsem vážně idiot, hlupák a sebevrah, ale něco mi nedoví odejít a nechat ho tak
,,V tom případě." ovládne mě to monstrum co mám v sobě, nevzdává se, rádo zabijí. ,,Zemři!" křiknu nelidsky když na něj skočím a snažím se mu rozhryzat obličej.
Nijak se nebráním, vím že bych neměl šanci, alespoň tohle utrpení v podobě mého života skončí, nebude nikdo kdo by po mě truchlil.
Mé uši zaslechnou odemykání dveří. Rychle se z něj zvednu, v další chvíli už je v pokoji zase sám.
Vzlyknu proč to nedokončil, proč mě nezabil, bylo by lepší než tohle přežívaní, přejdu k oknu abych ho zavřel a s tichým vzlykáním se schoulím na posteli do klubíčka
Skočím do svého pokoje. Sednu si do rohu. Z nenávistných očí stékají krvavé slzy.
I přesto jak jsem unavený nemůžu usnout je ležím na posteli a koukám do tmy za oknem pořád nějak nemůžu pochopit že to by skutečně on....že je tam někde venku, opuštěný.
Jenom jsem se tiskl ke zdi mého pokoje, seděl jsem v temném koutě a ukrýval se před měsíční záři. Z mých očí stále stékaly krvavé slzy, sem tam se tichou místností ozvalo zakňučení.
Převaloval jsem se a nemohl jsem zklidnit zběsilé bušení srdce ani rozházené myšlenky, smiřoval jsem se s tím že dnes už prostě neusnu "Kdybych jen věděl že je v pořádku" povzdechnu si tiše
Začnu se měnit opět do člověka. Dlouho jsem nebyl v měsíční záři, moje prokletí začíná mizet. Zničeně se zachytím rukama o podlahu abych se na ní nevybulil úplně. Vedle mých dlaní začnou dopadat horké slzy. ,,Co jsem to zase udělal?" sklopím zničeně hlavu.
Je to poprvé co si přeju aby už bylo ráno a abych už byl ve škole, jen doufám že tam bude i on že se s ním budu moci vidět a promluvit si s ním
Nakonec vyčerpaně spadnu k zemi, zavřu zaslzené oči. Brzy usínám, ovšem můj spánek celou noc doprovázejí hrůzné noční můry s tím že jsem ho vážně zabil. ,,Ezi!" vyjeknu vyděšeně. Zjišťuju že je už ráno a...že jsem zaspal? ,,Do háje!" zakleju. Rychle se převleču, ani se nestihnu učesat, vezmu batoh a rozběhnu se do školy.
Už je skoro hodina a on nikde, nervózně se rozhlížím kolem a koukám z okna
Když už jsem byl na školním pozemku můj zrak spadl na moje zápěstí. Bylo vyléčené, zůstala už jenom jizva. ,,Nesnáším své prokletí." zavrčím skrz zaťaté zuby. Je mi jedno že už je hodina, nahodím svojí ignorantskou kamennou tvář, bez zaklepání vejdu do třídy.
Když vejde do třídy strašně se mi uleví, je v pořádku, žije...nechápu sice své pocity a je mi jako by mi z hrudí spadl obrovský balvan
,,Omlouvám se, zaspal jsem." řeknu arogantně a s nezájmem k učiteli. Přejdu ke své lavici, s pobavení si prohlédnu mého spolusedícího. ,,Omlouvám se." špitnu tiše, na tu krátkou chvíli zvládnu projevit své city.
"Nemáš proč....jen...jsi...jsi v pořádku" zeptám se nejistě
,,Tse." uchechtnu se nad jeho otázkou. ,,Nikdy mi nebylo líp." probodnu ho pohledem
Sklopím pohled, ta otázka byla vážně hloupá "Omlouvám se" šeptnu
,,Nemáš za co...chápu tě." řeknu k němu aniž bych se na něj podíval. ,,Jen nedokážu normálně uvažovat. Raději se ke mě moc nepřibližuj...myslím že víš čeho jsem schopen." kouknu na něj vražedným pohledem, při tom se mi oči v menším bliku změní do ruda. ,,On touží po tvé smrti..." sklopil jsem hlavu. ,,Promiň." chytnu se za hlavu. Po chvíli aniž bych sám chtěl zvednu ruku. ,,Potřebujete něco pane Kaoru?" vyvolá mě učitel. ,,Ano." přikývnu zase s tím svým arogantním hlasem. ,,Potřebuju na záchod." řeknu si a už vstávám z lavice. ,,No tak to máte smůlu, nejdříve si musíte počkat až se pan Ray uráčí vrátit." podívá se na hodinky. Zjišťuje že je tam nějak dlouho. Třísknu do lavice. ,,Chci tam jít hned!" křiknu a projdu ke dveřím. ,,Klidně mi za moje chování napište neomluvenou hodinu ale když musím tak musím." řeknu dříve než zmizím na chodbě.
Aniž bych nad tím nějak uvažoval, vstanu a vyběhnu z ním, vím že asi dělám tu největší chybu ve svém životě
Zastavím se když uslyším kroky. ,,Co tady kurva zase děláš?!" zavrčím když se ohlédnu zpátky. Můj zrak zahlédne toho chlapce, který má tak zvláštní jméno. ,,Ezi...vypadni!" varuju ho. ,,Nechceš snad abych ti ublížil že ne?" udělám krok k němu, když on odstoupí pár kroků dozadu jenom se uchechtnu, otočím se a jdu tam kde potřebuju.
Nenechám se zastrašit a jdu stále za ním s odhodlaným výrazem
,,Proč mě stále pronásleduješ?" už nemám na něho nervy, moje oči zrudnou. ,,Zabij ho!" vyjde z rohu Ray. ,,N-ne..to po mě nechtěj." zavrčím zničeně. ,,Zabij ho." zdůrazní mi pevně a já se přestanu ovládat.
"Takže to ty" podívám se na toho černovláska kterého jsem pokal ten první den. hned na ocítím jak mě povalí Kaoru na zem.
Dívám se do jeho tváře. Nevidím v ní žádný strach, najednou je odvážný. V mysli děkuju bohu že jsem ho potkal. Dokud z něj jde cítit jistota a odvaha nemůžu na něho zaútočit, to zvíře ve mě zabijí jedině tehdy když vycítí strach nebo nejistotu.,,Co se děje Kaoru! Tak už ho sakra zabij!" přikáže mi. ,,N-Nemůžu." stále se držím, jeho síla mě drží na uzdě. ,,Ovšem...chápu." povzdechne si a přivolá mě k sobě. ,,Za tvůj neúspěch budeš potrestaný, víš že nemám rád nedokončenou práci." chytne mojí tvář do své dlaně a dívá se mi zpříma do očí.
zaraženě hledím na scénu před sebou "Proč si mu to udělal" vyprsknu vztekle a vyškrábu se na nohy
,,Prohrál sázku." napřímí se a jenom přejede dlaní po mých vlasech. ,,Jsem poslední z našeho rodu jenž si dokázal zotročit lidi, získávám je sázkou..." uchechtl se a očkem koukne na mě. Nejsem tak bezcitný jak vypadám stále vnímám a slyším co se děje. Jeho slova mě řežou jako nůž, proč mi věčně připomíná že mu patřím a dokáže mě ovládat? ,,S tebou si to vyřídím později." šeptne mi do ucha. Raději bych od něj odskočil, ale cítil jsem se jako přilepený k podlaze. ,,A co se týče tebe." pohlédl na Eziho. ,,Můžeš se z tohoto problému dostat dvěma způsoby." uchechtl se. ,,Za prvé, necháš se aby tě tady Kaoru zabil, nebo uzavřeme sázku." při jeho slovech mi z očí začaly vytékat krvavé slzy.
"O jakou sázku jde?" přimhouřím oči
Ray se při pohledu na mě ušklíbl. ,,Zkus ho zbavit mé moci...máš na to týden." uchechtl se, věděl že to není možné ale to Ezi nemohl tušit. ,,Zbavíš-li ho mého prokletí, nechám vás oba jít, neučiníš-li tak, staneš se mým dalším pěšákem." řekl pevným a vážným hlasem. ,,T-to nemůžeš." šeptl jsem tiše. ,,Ty zmlkni." zamračil se na mě, v tu chvíli jsem se skácel k zemi v mučivé křeči která mě opět zbavovala vědomí, mé oči zrudly ještě víc.
"Beru" řeknu jistě
,,Nedělej to!" křiknu tiše a zlomeně když se na mě Ray přestal soustředit. ,,Skvělé. Pomalu se můžeš loučit se svou rodinou mladíku." uchechtl se. ,,I se svým životem." řekl vítězně, jako by měl vítězství v kapse. ,,A co se týče tebe." zvedl mi hlavu aby mi viděl do tváře. ,,Stále máš u mě schovaný svůj trest." projel palcem po mé tváři. Když mě pustil proměnil se do své pravé podoby. Bělovlasý celkem pohledný mladík, vlasy měl husté a dlouhé, vlály mu do všech stran, stejně jako vlasy tak i oči měl bílé barvy. Na rukách měl dlouhé červené drápy, které byly většinou jeho zbraní. ,,Brzy se uvidíme." naposledy se na mě podíval poté se vypařil. přesně jako vzduch. Prostě zmizel.
přeběhnu ke Kaorovy, jen si k němu kleknu nevím co říct, musí mít na mě mít vztek neustále se mu pletu do života a to se známe ani ne tři dny
Když se uklidním z Rayové moci vyjedu po Ezim. Chytnu ho za límec košile a přitáhnu blíže k sobě.,,Víš ty vůbec co jsi udělal?! Zničil sis život! Podívej se na mě..." řeknu zlomeně. ,,T-to chceš vážně skončit jako já?" zeptám se už klidným hlasem.
"Chci ti pomoct...stejně nemám proč zůstávat s rodinou...ty žebra a modřiny je práce mého otce...už chápeš pro to hodlám riskovat" podívám se mu do očí
,,Jsi blázen." zlomí se mi hlas po tom co jsem zjistil pravdu. ,,Tohle je daleko horší. Nemůžeš svobodně žít, z tohoto života co máš se jednoho dne dostaneš, odstěhuješ se, začneš znova...tohoto se nezbavíš, budeš ovládaný do konce života." šeptnu, ihned na to se snažím postavit.
"Možná ale blázen který ti chce pomoct" pokrčím rameny "a k té druhé věci" vytáhnu z kapsy peněženku kde mám v jedné z kapsiček žiletku "Tohle byl můj plán útěku" řeknu a vrátím jí zpět
Jenom rozčíleně přivřu oči. V další sekundě Ezi leží na zemi když mu uvalím pěstí. ,,A tohle tě snad vrátilo zpátky do reality." zavrčím ublíženě.
"Skus mě pochopit, i kdybych odešel..neměl jsem kam, zas....zase bych byl sám"snažím se mu vysvětlit a doufám že to pochopí
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nioru Nioru | E-mail | 12. května 2011 v 23:25 | Reagovat

tyjooo....to se nám to pěkně přiostřuje....ale je to jako vždycky....úžasnééééé:) zase jste mě holky do toho vtáhly.....moc se těším na další část!!:) jupííí

2 Memphis-san Memphis-san | E-mail | Web | 30. ledna 2012 v 14:30 | Reagovat

Ještě zajimavější. Konečně něco co vipadá že to neskončí dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.