Vítejte na mém blogu, přešla jsem zde z estranek http://www.neko-love.estranky.cz/.

Stejně jako na svých minulých stránkách, zde budu přidávat povídky na téma Shonen - ai , Yaoi a Slash - jedná se o povídky na tak zvanou Boy love tématiku (kluk + kluk)
nyní nově budou příbývat i povídky s Yuri a Shojou - ai tématikou (holka + holka)
většina povídek bude 18+.

Pokud se teda někomu toto téma nelíbí ať odejde a nezanechává urážlivé komentáře....Vám ostatním

PŘÍJEMNOU ZÁBAVU




Beast 1

5. května 2011 v 16:36 | Neko + Jenny |  Jednorázové
Jednorázovka s jenny vznikla neplánovaně s jedné naší RPG hry která původně byla na ukrácení dlouhé chvíle.....snad se bude líbit.....bohuže jí budeme muset rozdělit na tři části
já - fialová
jenny - červená

Před budovou školy zastaví černý mercedes, vystoupím a mávnu na otce "A žádné vylomeniny" křikne na mě ještě přes stažené okýnko. Jen na něj mávnu a zapadnu do nižší budovy. Bez nějakých větších problémů najdu ředitelnu kde mi sekretářka ředitele dá podrobnou mapku školy, učební plán, seznam učebnic a číslo skříňky i s kódem k zámku. moje první cesta vede ke skříňkám kde si chci odložit věci, jenže zrovna o mojí skříňku se opírá vysoký černovlásek "Opíráš se mojí skříňku" upozorním ho "To teda ne, tahle skříňka je prázdná" ohradí se "Už ne" řeknu s klidem
Celé to sleduji z povzdálí. Vytušil jsem problém. ,,A ty jsi jako kdo?" pozvedne jedno ze svých obočí a odstrčí mladíka od sebe. Na tváři mu hraje pobavený úšklebek. Žduchl do něj ještě jednou, tak silně až se mladíkovy zapotácely nohy a já viděl jak začíná padat k zemi. Dříve než by mohl spadnout, zachytím ho, ale jen taktak. ,,V pořádku?" řeknu klidně. Už mě takové věci vážně nepřekvapují.
Zvednu pohled ke klukovy co mě zachytil "Jo jsem v pohodě...díky" ujistím ho a odstoupím "Nechci žádné problémy" otočím se zpět na černovláska.
,,Na to jsi měl myslet dřív než jsi promluvil na tohoto dementa." řeknu chladně a varovně probodnu černovlasého chlapce očima. ,,Hleď si svého demente." ohradí se. ,,S tebou se zahazovat nehodlám Rayi." zamračím se. S odfrknutím se raději otočil a odešel. V duchu se mi ulevilo, už jsem si myslel že se s ním zase budu muset prát aby se ujistil že na mě stále nemá.
"Díky..opravdu nestojím o to znovu měnit školu" šeptnu a přejdu ke skříňce do které si naskládám věci a pak kouknu na rozvrh, hmm zrovna biologie,mírně se pousměju. Vezmu si jen mapku, blok, tužku a rozvrh a zavřu skříňku.
,,Kam máš namířeno?" řeknu celkem zvědavě, když mě jenom obejde a dělá se že nic nestalo.
"Zřejmě do třídy" podotknu a zastavím se
,,Víš kde jí hledat?" opřu se pobaveně o svojí skříňku která se jako zázrakem nachází vedle jeho.
"Mám tohle" mávnu mapkou "v kartografii jsem byl vždycky dobrý" dodám když zaregistruju jeho nevěřícně pobavený výraz.
,,Jsi zajímavý." uznám. ,,Je s tebou sranda, víš o tom?" rozejdu se jeho směrem, on však zůstává jenom stát jako přibytý k podlaze. ,,Máme stejnou cestu. Můžeme jít spolu." otočím se na něj. ,,Vypadá to tak že ty jsi ten náš nový spolužák o kterém nám říkali." pousmál jsem se. Nečekal jsem až půjde, vykročil jsem vpřed, je jen na něm zda mě dožene nebo ne.
Rozejdu se za ním a srovnám s ním krok. Když dojdeme ke třídě značně znervózním i když jsem za poslední dva roky vystřídal asi deset škol, nervozita je pořád stejná. Povzdechnu si, nesnáším to otravné představování, to jak vás první dny všichni sledují a snaží se odhadnout jací jste.
,,Strach?" kouknu na něj nechápavě. ,,Ten mít nemusíš..." ujistím ho. ,,Možná tak z Raye..." otevřu dveře a pobídnu ho ať jde za mnou. ,,Nemusíš mít strach nic ti neudělá. Jenom rád vyhrožuje, jinak je to takový poseroutka." šeptnu k němu když zjistím že se Ray už dávno doplazil do třídy.
"Nemám strach, jen nesnáším ty první dny na nové škole" odpovím a jdu za ním. Jako bychom to měli vypočítané sotva za námi zapadnou dveře zazvoní, můj doprovod si sedne do lavice a já se postavím ke katedře a čekám než doraz učitel "Ah ty musíš být Ezekiel" přejde ke mě poměrně mladý a pohledný učitel "No tak co kdyby ses nám představil" pobídne mě a usadí se za katedru "Mé jméno je Ezekiel Yang, narodil jsem se v Tokiu, ale poslední měsíce jsme žili v Kiotu, má matka je Evropanka. Doufám že mě přijmete mezi sebe" dokončím naučenou frázi s mírnou úklonou a čekám až mě učitel pošle na místo.
Jenom se míle pousměju. Má vážně kouzelné jméno. ,,Sedni si kde je volno..." pobídne učitel spokojeným hlasem. ,,Jsi vážně zajímavý..." šeptnu si spíše sám pro sebe. Očkem sleduju kam se asi posadí.
Rozhlednu se, v celé třídě jsou jen dvě volná místa vedle jedné černovlásky která na mě vrhá lačné pohledy a už mi uvolňuje místo na své lavic a vele toho kluka co mi pomohl a dovedl mě do třídy. Bez zaváhání se rozejdu k jeho lavici "Doufám že ti to nevadí ale na slepice mám alergii" střelím pohledem k lavici kde sedí šokovaná a podle všeho uražená dívka.
,,Sedni si kam chceš." pokrčím jen rameny. ,,Máš zajímavé jméno..." podívám se mu do obličeje když si přisedne. ,,Ale je moc dlouhé a na zapamatování moc složité alespoň pro mě..." přiznám ,,Nevadí když ti budu říkat...Ezi?" zeptám se trochu nejistě.
"Pokud ně nebudeš pořvávat hej ty tak klidě" přikývnu "Mimochodem ty se jmenuješ jak?" zeptám se a nakloním mírně hlavu na stranu
,,Jsem Kaoru." šeptnu tiše, poté si otevřu sešit do biologie a začnu dělat že opisuju zápis. Já si však jenom kreslil, jako každou hodinu.
Sleduju ho jak si otevře sešit a začne do něj něco čmárat, nepíše zápis, tím jsem si jistý, při bližším prozkoumání zjišťuju že si kreslí mírně se pousměju, je dobrý. zhodnotím obrázek který zrovna dokresluje
Cítím jeho pohled. Chtěl jsem mu něco říct, nakonec jsem ho nechal, značně jsem však znervózněl. ,,Co je na mém sešitu tak zajímavého že z něj nespustíš zrak?" ozvu se aniž bych se na něj podíval. Vytáhnu červenou propisku a začnu obrázek zabarvovat. Na první pohled by se ani nezdálo že ty zvláštní čáry mají představovat krev. Byl jsem na své obrázky dost vysazený. Bez krve prostě nebyly úplné.
"Pěkně kreslíš, kdybys vyděl ty moje patvary tak se zděsíš" pousměji se kriticky a sem tam si udělám poznámku s probírané látky ale když zjistím že jsem v minulé škole byl hodně na před nechám toho a začnu psát příběh který se mi rodil v hlavě.
,,A ty děláš zase co?" zajímal jsem se a začal se dívat přes jeho rameno. Když jsem vyluštil jednu z vět překvapeně jsem zamrkal. On píše...yaoi? nevěřícně jsem si ho prohlížel. Potom jsem dělal že se nic neděje, raději jsem dočmáral svůj obrázek, na tváři mi však hrál mírný úsměv. ,,Také píšu." šeptnu k němu aniž bych se na něj otočil, když jsem zjistil že se nějak nemá k tomu promluvit ani se vrátit ke svému příběhu. Zdál se být mimo od té chvíle co zjistil že si čtu jeho příběh.
"Nevím jestli se tomu dá říkat psaní" pokrčím rameny, většinou to nestojí za nic" zaklapnu sešit
Natáhnu k němu dlaň. ,,Půjč mi to." řeknu s vážným tónem. nenávidím když se někdo podceňuje aniž by měl k tomu důvody. ,,Jestli si myslíš že to stojí za nic tak ti doufám nebude vadit když si to přečtu a zkritizuju." zamračil jsem se při pohledu do jeho nervózně vypadající tváře.
"Právě proto že to za nic nestojí tak ti to přečíst nedám" zavrtím hlavou "navíc je to soukromé nedávám to číst nikomu natož někomu koho ani neznám" ohradím se a přitisknu si sešit k hrudi jako pomyslný štít
Jenom pozvednu obočí. Po mé tváři se rozlil pobavený úsměv. ,,Jsi vážně roztomilý, ale zapomínáš že když si něco dám do hlavy jen tak se toho nezbavím, ten sešit si nebudeš chránit věčně." šeptnu k němu tajemně.
"Chceš se vsadit" přimhouřím oči ani sám vlastně nevím proč mu ho jednoduše nedám, není to deník nebo nic takového, jsou to jen povídky, ale i v nich jsou moje city a myšlenky a já si své soukromí chráním.
,,S tebou?" podložím si hlavu svojí dlaní. Stále však hledím na chlapce vedle mě. ,,Tak dobře." řeknu po chvíli přemýšlení. ,,Co bys chtěl, kdybys zvítězil?" pousměju se a čekám na jeho odpověď.
Překvapeně zamrkám "Já..jeden z obrázků" řeknu a mrknu po sešitu
,,Přijímám." pokývnu hlavou. ,,Ale pokud vyhraju já tak nebudu tak skromný jako ty." upozorním ho. ,,Pokud vyhraju budeš mi celý týden sloužit." ušklíbnu se. ,,A ne jenom ve škole." pobaveně se na něj podívám. jeho výraz překapává nejistotou. ,,Rozmysli se dobře." čekám na jeho odpověď jestli sázku příjme nebo ne.
"T..to myslíš vážně..?" vyjeknu až se n mě učitel zamračeně otočí "Tobě snad přeskočilo" syknu tiše
,,Máte nějaký problém pane Ezekieli?" zamračí se na něj profesor, nemá rád když mu někdo vyrušuje v hodinách. ,,Klídek Eziku..." rýpnu si. ,,Nebo tě ještě vyhodí z učebny." uchechtnu se. ,,Tak co? přijímáš?" nahodím opět vážný tón a očima stále pozoruju jeho stále nejistou tvář.
"Nejsem blázen ani masochista" zamračím se "ne nepřijímám" řeknu chladně
,,Věděl jsem to." řeknu ledově klidným hlasem. ,,Je to jenom týden, a co je na tom? Služební existují a stále žijí, nechápu čeho se bojíš." tiše jsem se rozesmál. Pak můj zrak přešel na profesora od kterého naše lavice dostala už druhé napomenutí. Nijak jsem ho neřešil. ,,Příště se už se mnou nesázej, já dávám jenom takové úkoly které vážně stojí za to." upozorním ho aby už příště stejnou chybu neudělal.
Mám sto chutí toho arogantního idiota něčím praštit a to jsem si myslel že je celkem fajn, no nic každý se občas mílí, povzdechni si napůl smutně a zase otevřu blok abych dopsal načatou povídku.
,,Takže..." ani se nenadal a jeho blok spočíval v mých dlaních. ,,Myslím že kdybychom se vsadili už bych měl vítězství v kapse." uchechtnu se. Tak rád ze sebe dělám idiota který umí jedině provokovat. Je to tradice. Na nováčky jsem vždycky takový, jen když někomu něco hrozí dokážu se ho zastat, jinak k tomu nemám žádné důvody chovat se jako něčí kamarád.
"Vrať mi to" začnu se po něm sápat a snažit se mu vtrhnout sešit z ruk co na tom že učitel pění a třída toho má svátek, prostě ten sešit je můj a já ho chci zpátky
,,A dost! Tohle je třetí napomenutí! Oba vypadněte z mé hodiny! Já tady šaška nikomu dělat nehodlám! Sbalte si svých pět švestek a okamžitě ven!" vyjel po nás učitel. Tohle jsem měl v lánu. Vypadnout ze školy. bez důvodu to však nešlo. Jenom jsem Ezekielovi věnoval další pobavený úšklebek a zmizel na školní chodbě před třídou jsem ještě počkal na nového spolužáka. Měl jsem jeho sešit, musel jsem na něj počkat. ,,Díky že jsi mi pomohl vypadnout ze školy Eziku." uchechtl jsem se a hodil po něm sešit. ,,Tvůj příběh zněl zajímavě už tehdy když jsem si přečetl pár vět. Zas tak hodně se nepodceňuj." mrkl jsem na něj a bez dalšího zájmu jsem kráčel směrem pryč ze školní budovy.
Povzdechnu si utahovat si ze mě nemusel, navíc jsme tu první den hnedka průšvih to zase bude doma bordel pomalu opustím budovu a zamířím k nedalekému parku.
Procházím se městem, když v tom dostanu nápad zabočím do nedalekého lesa. ,,Co mě to zase napadá." povzdechnu si a zamířím na jedno opuštěné místo. Tento menší lesík patří k parku, kdo ale k němu nezná cestu jen tak ho nenajde. Je zvláštní hlavně tím že uprostřed se nachází malý palouček na kterém rostou dva třešňové stromy. Chodíval jsem tam často a rád. Lepší místo na odpočinek jsem neznal.
Nikdy jsem neměl moc rád rušná místa proto jsem se rozhodl že zajdu do lesíku který k parku patřil, proplétal jsem se jím celkem dlouho dokud jsem nenarazil na palouk se dvěma sakurama v prostřed, vypadal kouzelně.
Zaslechl jsem cizí kroky. Jenom jsem obrátil oči v sloup. ,,Který idiot to zase otravu-" otočil jsem se a raději sklapl. ,,Promiň, netušil jsem že ty-" znova jsem se zarazil. ,,Co tady vůbec děláš?" zamračil jsem se podezíravě a znova se opřel o strom.
Zacouvám "promiň nevěděl jsem že tu jsi" otočím se k odchodu
,,Nemusíš odcházet, jestli nechceš." šeptnu tiše. ,,To jak jsem se choval..." najednou nevím co mu říct. ,,Omlouvám se ve škole mě znají jako největšího zmetka, který snad ani neexistuje, musel jsem předstírat." povzdechl jsem si. ,,Snad jsem to moc nepřehnal." omluvně jsem se na něj podíval.
"Proč bych ti měl věřit" přimhouřím oči a nedůvěřivě si ho prohlížím
,,Nevím." pokrčím rameny. ,,Třeba protože kdybych bych vážně takový zmetek tak bych udělal to co každý druhý v naší třídě?" pozvedl jsem obočí. ,,Vím o čem píšeš. Kdyby tohle viděl například Ray tak by udělal cokoliv aby tvůj sešit ukořistil. Mohl by tě klidně i zmlátit. potom by ještě s pobavením začal předčítat celé třídě. Já jsem se do tvého sešitu nepodíval, vrátil jsem ti ho pokud vím." vzal jsem si batoh a zmizel. Nemohl jsem s ním mluvit. Ne když vím jakou hovadinu jsem zase provedl. Všecko jenom kvůli pitomé sázce s Rayem.
"P..počkej" zastavím ho "já..asi máš pravdu" povzdechnu si "jenže to...no ty povídky jsou osobní nikdo o nich neví a teď..ty..." rozhodím bezradně rukama
,,Nejsem zas takový idiot abych druhým řekl o čem píšeš. Zas tak hrozný nejsem, ale bylo by lepší kdyby sis to o mě myslel." řekl jsem jenom a byl znova na odchodu.
Nevím co na to říct tak ho jen chytnu za ruku abych ho zastavil
Otočím se k němu. ,,Potřebuješ ještě něco?" zeptám se nejistě. Jeho reakce je překvapující.
"Já.." pustím ho a sklopím oči zemi
,,Ty?" nechápu ho, co to s ním je?
Nechápu sám sebe, takhle normálně nereaguju. otočím se a rozeběhnu se pryč, musím mu připadat jako naprostý idiot.
Co to bylo s tím klukem? nevěřícně zírám na místo kde se mi ztratil z dohledu. Stále se z jeho reakce nedokážu dostatečně vzpamatovat.
Doběhnu až domů a rovnou do pokoje "Ezekieli" ozve se ze zdila křik a tak sejdu pokorně dolů "říkal jsem snad ať neděláš problémy ne" přejde ke mě otec celý zuřivý, jen se přikrčím a čekám první ránu.
Jsem na cestě domů, vypadám zamyšleně, ovšem první dojem klame. Nevnímal jsem, ani trochu. Jenom jsem procházel a kličkoval mezi lidmi, nic se mi nechtělo, stále jsem měl před očima ten jeho výraz před tím než utekl. ,,Co to s ním sakra jenom bylo?" šeptl jsem neslyšně, tak abych to slyšel jenom já sám.
Hned po první ráně následuje další a další schoulím se do klubíčka kdy dopadne první kop, když se už nemůžu hnout nechá mě tam. Donutím se po chvíli vstát a dobelhat se do pokoje kde si lehnu do postele "já ti říkala ať ho neprovokuješ" nakoukne do pokoje matka a hned zase zavře a nechá mě o samotě.
Přijdu domů. otec zase jako vždycky v obýváku s flaškou vodky v ruce. Nikde nenajdete lepší příklad alkoholika než u mě doma. Jenom zakroutím nevěřícně hlavou. Že ho to věčně baví. Nenápadně zalezu do svého pokoje. Cítím se tak hloupě a provinile po tom co jsem mu udělal. ,,Nenávidím tě Rayi. nenávidím!" Třísknu pěstí do polštáře v přívalu zuřivosti.
Podaří se mi usnout i když se občas ozvou naražená žebra, probudím se večer abych si vzal něco k jídlu rychle se osprchoval a zase usnul
Celou noc jsem seděl za psacím stolkem a kreslil. Vzpomněl jsem si na Eziho jak říkal že by chtěl nějaký z mých obrázků. Napadl mě nápad jak se mu omluvit.
Když se ráno probudím třeští mě hlava. vyhrabu se z postele a spáchám rychlou ranní hygienu a oblíknu se, žebra se sice ozývají ale nijak strašně, bylo to i horší, vezmu ze stolu peníze na svačinu a učebnice které mi chybí a vyrazím do školy
Ve škole jsem zase mezi prvníma. Už půl hodiny nervózně stepuje ve třídě, když v tom přijde další ze spolužáků. ,,Nějak brzy, nezdá se ti?" probodne mě pohledem. ,,To samé platí i o tobě. Co chceš?" zamračím se. ,,Sázku jsi znal ne? Přijal jsi ji a prohrál jsi." uchechtl se když ke mě přešel a hrubě mě políbil. ,,Škoda že ten malý parchant tvojí sázku nepřijal, asi není tak blbý jako ty, zná své hranice." pohladil mě po tváři a šel si sednout do své lavice jako by se nechumelilo. ,,Nesnáším tě." zavrčím skrz zaťaté zuby.
Zaslechnu jejich rozhovor, o co tady k sakru jde, když zahlédnu polibek podivně mě páchne u srdce, ale nedám nijak najevo že tu jsem.
,,Opravdu tě nesnáším! Zničil jsi mi život Rayi!" vyjeknu na něj naštvaným hlasem. ,,Ne...jenom jsem ti trochu překopal životní pravidla." opravil mě. ,,Vím že sázky bereš vážně, smrtelně vážně. takže si nestěžuj." zamračil se. Vzdal jsem to hádky s tímto individuem nemají cenu jenom jsem si sedl do lavice a namířil zrak k oknu totálně ignorujíc další Rayové poznámky a připomínky.
až po pár minutách jsem se odhodlal opustit svůj ukryt a vydal jsem se do lavice kde jsem si nachystal věci.
Dělal jsem že ignoruju celý svět. Po chvíli začali přicházet další a další spolužáci. Už jsem se jenom modlil ať zazvoní. Nenápadně jsem však při tom posunul snad na čtyřikrát přeložený papír směrem k Ezekielovi
překvapeně zamrkám a vezmu papír který ke mě posouval rozložím ho a zůstanu na něj překvapeně hledět
,,Chtěl jsi obrázek...nezapomněl jsem." šeptnul jsem k němu, následně jsem k němu obrátil i nepatrně hlavu. Ihned jsem si všiml modřiny jenž se mu nacházela pod okem. ,,C-co to tu máš?" dotkl jsem se jeho tváře. ,,Jaký hajzl!" zavrčel jsem.
Opět obrázek poskládám "děkuju ale nech si ho" posunu mu ho zpět. když se dotkne mé tváře ucuknu "Potom ti nic není" uhnu
To si piš že mi po tom něco je." šeptl jsem naštvaně. ,,Nejsem tak bezcitný jak bych měl být." navenek se zdám být klidný ale uvnitř ve mě vře moje vlastní krev, mám chuť vraždit, hlavně toho kdo mu ublížil.
"Nemyslím" vyhýbám se jeho pohledu "Tohle je moje starost a tebe se nikterak netýká" řeknu chladně
, ,Tak začne!" řeknu pevně. ,,Nesnáším když se druhým ubližuje." ztiším hlas.
"Nestarej se do mého života!" vyjedu na něj "není to tvoje starost já nejsem tvoje starost" vstanu a nakvašeně vyjdu ze třídy
Povzdechnu si. Vždy to tak dopadá. ,,Super." znova si povzdechnu když za mými zády uslyším jak někdo pomalu tleská, kdyby to alespoň tak ironicky nevyznělo. ,,Myslím že v tebe nemá důvěru...to ale nemá nikdo jak tak vidím." šeptl mi do ucha když mi kamarádsky dal ruku kolem ramen a doslova se na mě zavěsil. ,,Je mi z tebe na zvracení." odseknu a jeho ruku prudce hodím pryč z mého krku. ,,Zahráváš si ohněm, bacha aby ses nespálil." šeptl mi zuřivě do obličeje. Začal být nervní. Nesnáší když jeho pěšáci odmítají poslouchat.
Doběhnu na střechu ani nevím jak jsem tam trefil, opřu se o stěnu a začnu se vydýchávat, zraněná žebra se ozvou silněji
,,Klidně se spálím jestli budu muset." vyběhnu ze třídy na chodbu. Ray mě však zadrží. ,,Být na tvém místě tak to nedělám!" zavaroval mě. ,,Budeš litovat, můžu ti tvé chování vrátit a ty víš jaká jsem svině." uchechtl se. ,,Ne...ty jsi jen obyčejný chudák." vysmeknu se z jeho sevření, vrazím mu pěstí do obličeje. Věděl jsem že mě tohle přijde draho. Hlavně když si s sebou přitáhne svojí partičku. Tohle mi za to stojí.
Svezu se podél zdi a namáhavě dýchám
Nemůžu ho nikde najít. Běžím jako vůl po celé škole, ale nikde ho nevidím. ,,Že by šel domů?" to se mi však nijak nezdálo. ,,Nebo možná..." vyběhnu schody na střechu. Vrazím do dveří. Kousek od sebe zahlédnu Eziho, něco je však špatně, namáhavě dýchá a zdá se mi že je více zraněný než jsem si myslel.
Probere mě až bouchnutí dveří "Ty...co tu chceš?" zamračím se
,,Utíkám a schovávám se." zavtipkuju. Vím že nechce mojí pomoc jenom si sednu vedle něj a zadívám se na mraky. ,,A co tady děláš ty?" zeptám se aniž bych na něj pohlédl.
Asi..totéž" pousměji se ironicky
,,Promiň." šeptnu když sklopím hlavu. ,,Promiň za moje chování...já nemůžu se však chovat jinak..." povzdechnu si .
"Neomlouvej se..já reagoval jsem přehnaně" mávnu nad tím rukou
,,Možná...ale i to je pochopitelný." přivřu oči když mi na obličej dopadne kapka dešťové vody.
"To možná, ale přehnané" řeknu "No ještě tohle" povzdechnu si když začne pršet postavím se tiše vyjeknu jak se ozvou zraněná žebra
,,Tušil jsem že nejsi v pořádku." zamračím se a podepřu ho. Ignoruju déšť, položím ho na zem do lehu i když se bránil a odmítal, ale já byl silnější. Vyhrnul jsem mu tričko a spatřil modřinu na levém boku u žeber. ,,Tak dobře." odstoupil jsem od něj a vzal do ruky mobil. ,,Pokud mi ihned neřekneš jaký parchant ti to udělal volám policii, protože tohle je trochu moc, kdo tě napadl?" nenechám se odradit, jednou mi to neřekl, to neznamená že se vzdám a nechám to být.
"Přestaň, prosím" můj zděšený pohled na mobil v jeho ruce je dost výmluvný "prosím" zaškemrám a z očí mi skanou slzy.
,,Takže?" dávám mu poslední šanci. Jeho slzy se začnou mísit s deštěm. Alespoň mi to tolik neláme srdce. Někdy je za potřebí výhružných činů abych mohl někomu pomoct. To však každý zjistí až po té co jim pomůžu.
"Já...ne nemůžu" pohlédnu mu do tváře "prosím nedělej to..já .. udělám cokoliv"
,,Ne že nemůžeš." zamračím se. ,,Ty musíš." řeknu pevně.
Jen zlomeně zakroutím hlavou "stejně to byla moje chyba" řeknu sklesle "prosím nevolej"
,,Až mi řekneš který hajzl." nehodlám se vzdát.
"Nemůžu" trvám na svém "stejně by si s tím nic nesvedl, ani policie " povzdechnu si a cítím se naprosto ponížený a zlomený
Povzdechnu si.,,Ach ta lidská slabost." nechám ho být, raději odstoupím z toho deště dovnitř. ,,Zklamal jsi mě Ezi..." řekl jsem ještě jeho směrem když jsem se otočil, poté jsem odešel.
Zůstanu na střeše a nechám kapky deště aby mi stíraly slzy...nevím proč mě jeho slova tak zasáhla byl je jedem z mnoha které jsem ve svém životě zklamal.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nioru Nioru | E-mail | 12. května 2011 v 22:47 | Reagovat

uuuuužasnéééé...kde ty nápady berete holky...moc pěkná povídka:) jen tak dááál,už se těším na další díl:)hi hi

2 Memphis-san Memphis-san | E-mail | Web | 30. ledna 2012 v 14:23 | Reagovat

Zajimavé. Jen technicka poznamka. Za zařiva červena je bolestiva na oči.

3 neko-love neko-love | 30. ledna 2012 v 14:27 | Reagovat

[2]: jj vím o tom, měnila se mi barva pozadí, předtím to nebylo až tak nepříjemné ..... zatím se mi to nechtělo opravovat ale někdy se k tomu snad dokopu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.